Karel Poláček
„… před několika lidmi mne nazval slaměnou vdovou, čímž uvedl mne v posměch a opovržení, pročež žádám uctivě za jeho potrestání.“
Okresní soudce pan rada dr. Šonka přečetl žalobu a pak se tázal žalobkyně: „Čím vás vlastně urazil? Já nevidím ve výrazu slaměná vdova žádné urážky.
“ Žalobkyně, rozložitá paní s dolíčkovaným obličejem, odpověděla: „Šak on dobře ví. On mne chtěl trefit do srdce. Ó, ten je mazanej.“
„Víte, komu se říká slaměná vdova? Když je muž dejme tomu na letním bytě a žena zůstane sama. A naopak.“
„To je právě to! Můj choť totiž není na letním bytě, a přece jenom já jsem sama. V tom je ten háček.“
„A kde je váš muž?“
„Můj choť totiž je nepřítomen… jak bych se tak vyjádřila… on totiž dlí již delší čas mimo dům…“
„Je na obchodních cestách?“
„Ano, ano… taky by se dalo říct, že je na obchodních cestách, ačkoli…“
„Co na mne mrkáte, paní?“
„Bože, pane rado, já myslila, že pan rada pochopí, já bych nerada tadyhle před lidma… Jsou jistý privátní tajemství a můj choť má takovou záležitost, která by měla zůstat v tajnosti…“
„Svěřte mi, paní, to tajemství, abych mohl tento případ posoudit.“
Rozložitá paní se naklonila přes soudcovský pult a zašeptala: „Můj choť je… aby se tak řeklo… do jistý míry zavřenej… On není zavřenej krz nějaký zločiny, to on je zas moc velkej pedant… ale on byl povolanej k soudu krz obchodní věci a oni si ho tam nechali, ale jenom tak, aby nešel domů s prázdnou… Toť se ví, že se po domě hned povídá, že jako měl přijít do kriminálu, což je drzá lež, a já jsem řekla, že každýho budu soudně stíhat, kdo by se opovážil vyslovovat o tom ňáký důminky. Proto jsem taky krz tu slaměnou vdovu žalovala, neb já chci zůstat před veřejností čistá a nemůžu nechat na sobě takovou špínu…“
Soudce vysvětlil té rozložité paní, že nejhorší je v tomto případě žalovat. Čím víc žaluje, tím víc se lidé zajímají o obchodní věci pana chotě a jeho soukromá tajemství.
Rozložitá paní dala si říci a vzala žalobu zpět.
České slovo 25.
Napsat komentář