Karel POLÁČEK
Dva páni seděli v hospodě. Ten jeden byl věřitel a druhý dlužník.
Věřitel se napil a povídá tklivě: „Alois, mohl bys mně tu stokorunu vrátit.“ Dlužník odvětil: „A to zas vůbec ne.“ Věřitel pravil, že v tom nevidí žádný charakter. A dodal: „Kdybys měl z toho pojem, tak bys zaplatil. Žena mi dělá těžkou hlavu, chce tu stokorunu mít a nadává mi nejhnusnějšími výrazy.“ „To máš teda doma pěknou polízanici,“ mínil dlužník. „Ale já za to nemůžu. Jak si kdo ustele, tak si lehne. Neměl ses ženit a měl bys vyhráno.“
„Už se stalo,“ děl věřitel smutně, „tady se nedá nic dělat. Ona mne utrápí. Jsem člověk zničenej. Zaplať, ať se probudím k novýmu životu.“
„Já se na ten tvůj novej život vyfláknu,“ odpověděl dlužník cynicky, „co je mně do tvejch manželskejch poměrů? Nestarám se o nikoho a jdu svou cestou.“
„Měl bys mně vrátit stokorunu,“ kvílel věřitel, „měl by ses smilovat nade mnou. Já beztoho nebudu dlouho živ. Žal mne do hrobu sklátí. Nad mým rovem vykvete pelargonie. A ty budeš litovat, žes mně pomocný ruky nepodal.“
„Ty teda umřeš?“ tázal se dlužník se zájmem. „To je pro mne novinka. A jak se dáš pochovat?“
„Já,“ zvolal věřitel s emfází, „já se dám spálit.“
„To je hezké,“ pochválil ho dlužník, „schvaluje se. Jenomže tvůj popel nebude mít pokoje.“
„Jak to, že nebude mít pokoje?“ pátral věřitel starostlivě.
„Tím pádem nebude mít pokoje, protože se tvé urny brzy zmocním a postavím si ji pod postel. A vždycky před spaním budu na tě vzpomínat.“
Této cynické řeči naslouchala celá hospoda a věřitel se cítil být potupen a v posměch uvržen.
I podal na dlužníka žalobu pro urážku na cti. Soudil to pan rada dr. Mráz, který po skončeném přelíčení uznal dlužníka vinným a odsoudil ho k vězení v trvání dvou dnů.
České slovo 2. 6. 1931
Napsat komentář