SOUDNIČKA

Karel POLÁČEK

„Milý Jene,“ pravila manželka, „přijď dnes včas k obědu. Máme ledvinky. Nezapoměň, ať nemusím čekat.“

„Milá Josefinko,“ vece manžel, „neměj strachu. Vyřídím si to s těma pánama a jsem tu v cuku letu.“ Tak pravil a stanul před okresním soudcem radou Šimáčkem, obžalován pro přestupek krádeže. Píší o něm, že kradl na nádraží uhlí a koks.

„To jsou samý hlouposti,“ pravil Jan opovržlivě; když vyslechl žalobu. „Na to nikdo nic nedá. Mám velký alibi.“ „Jaké alibi?“ „Jaký alibi, to nemusím vykládat. Už mě skrz tu věc vyslýchali na policii. Dybych neměl alibi, tak by mě pan rada Goll nepustil.“ Pravil a usedl.

Zavolali svědka. Obžalovaný ho pozdravil tím způsobem, že zvedl dva prsty ke spánku a řekl: „Honzíčku, mluv pravdu jako jeden muž.“ Byl napomenut, aby se před soudem řádně choval. „Jste náramně prostořeký,“ kárá ho soudce, „dejte si pozor, ať vás nemusím trestat.“ „To mají, pane rado, náramně jednoduchý,“ odpověděl Jan, „já jsem proto tak řečnej, protože jsem byl vychovanej v sirotčinci. Přijel jsem odtamtud direktně čtrnáctkou. Na to mám svědky. Takovej sirotek, když se dostane z oustavu, má řečí jako vopice tento…“

Obviněný byl vyveden za dveře a v líčení se pokračovalo za jeho nepřítomnosti. Soudce vyslýchá svědka a najednou se pootevřou dveře. Jan vstrčí hlavu dovnitř a praví: „Ale na verdikt ménem republiky budu pozvanej, že jo?“ Načež se dveře opět zavřou.

Volají nového svědka. Opět vykoukne hlava Janova mezi dveřmi a glosuje objevení nového svědka slovy: „Von prodává kytky a vo uhlí ví starou belu. To jste si sem pozvali pěknýho vodborníka –“

Zatímco uvnitř se pokračuje v přelíčení, vykládá Jan lidem na chodbě: „Takový přelíčení na mě nepla. To je pro mě hračka. Já jsem do všech soudů zasvěcenej. Kamarádi říkají, že jsem nad všecky doktory. Haupcoch1 je, abych přišel včas k obědu. Máme ledvinky a po těch bych se utlouk. Dybych se nedostavil v pravou chvíli, tak bych byl moc manželkou káranej.“

Když soudce vynášel rozsudek, zavolali ho dovnitř. Byl odsouzen k tuhému a nepodmínečnému vězení v trvání jednoho týdne. Vyslechl rozsudek a pravil: „To ste mi mohli dát rovnou provaz. Vod toho ste tady, vy mládenci ménem republiky…“ Načež soudce mu diktoval disciplinární trest – další týden tuhého vězení. A po sepsání protokolu odvedl dozorce prostořekého Jana přímo do basy.

Tak se stalo, že se Jan nedostavil včas k obědu. Co tomu řekne jeho stará?

České slovo 29. 5. 1931